Určitě budete se mnou souhlasit, když řeknu, že v naší škole máme mnoho velmi šikovných žáků. Amálie Kořistková a Markéta Heczková z 9. třídy napsaly slohové práce, které si zaslouží zveřejnění přinejmenším na školním webu. Děvčatům přeji mnoho tvůrčích úspěchů i na střední škole a paní učitelce Blaženě Wertichové ještě hodně takto nadaných žáků.
PaedDr. Ivana Pavlíková
Školní kolo olympiády v českém jazyce
Konalo se 10. prosince a zúčastnilo se jí 12 žákyň z 8. a 9. ročníku.
Účastnice musely vyřešit nejprve velmi náročnou jazykovou část a pak se pustily do slohového úkolu s názvem Pohled z okna.
Výsledky:
1. místo Markéta Heczková, IX. B – 28 bodů (18 + 10)
2. – 3. místo Amálie Kořistková, IX. A – 25 bodů (15 + 10)
2. – 3. místo Karolína Bergerová, IX. A – 25 bodů (17 + 8)
Do okresního kola postupují dle zvážení odborné poroty Markéta Heczková a Amálie Kořistková.
Mgr. Blažena Wertichová
Soutěžní slohová práce Markéty Heczkové
Když jsem se po probuzení podívala z okna, nevěřila jsem vlastním očím. Bylo to, jako kdybych se ocitla na úplně jiné planetě. Na planetě, kde nemůže být nikdy nic pěkného. Hleděla jsem do krajiny plné kamenů a skal. Nebyly to ale horniny, které vídám normálně, byly odporné. Měly červenohnědou barvu jako zaschlá krev. Některé jakoby ještě pořádně nezaschly a byly více červené. Krev to ale samozřejmě být nemohla, ta totiž nesvítí. Ano na skalách a kamenech tak škaredé barvy se objevovaly a zase mizely skvrny jako žhnoucí kovářská pec.
Skalami to bohužel nekončilo. Země byla tmavě hnědá a vyschlá až do poslední kapičky vody. Hluboké praskliny skýtaly záři, ze které se jen těžko dalo odhadnout, zda je jejím původcem láva či něco jí podobného. Po levé straně mého výhledu se rozkládal obrovský sráz spadající hluboko pod úroveň okolní krajiny. Ozývaly se odtud ohavné zvuky zmučených hlasů.
Když jsem si to uvědomila, rychle jsem si přitlačila ruce k uším. Nechtěla jsem to slyšet. Zadívala jsem se tedy do oblak. Červená záře, pohybující se ve zvlněných pruzích po obloze, mě téměř oslepila. Nevadilo mi to. Pomyslela jsem si, že než abych se na tenhle svět měla dívat, raději ho neuvidím. Po chvíli si ale moje oči světlu přivykly. Zpočátku mě to mrzelo. Potom jsem spatřila oblaky černé jako dehet a hustější než asfalt. Zrak mě začal mrzet ještě víc. Pokusila jsem se otevřít okno, abych se nadechla těžkého, mlžného vzduchu smrdícího po síře a zkusila tak ukončit ten strašný život, který mne čekal.
Jakmile jsem se ale dotkla kliky, s cuknutím jsem se probudila ve své posteli, v pokoji s oknem, ze kterého jsem viděla nádherný svět, ve kterém žiji.
Markéta Heczková
Soutěžní slohová práce Amálie Kořistkové
Sedím u otevřeného okna a dívám se ven. Můj mozek si asi naivně myslí, že venku objevím něco nového, něco zajímavého. Přitom jsem zde vyrůstal, znám tu ulici možná až příliš dobře. Jeví se mi už jako nudný stereotyp. Celkem rušná, zbarvená do šeda kvůli oblaku prachu a výfuků aut, které tudy projíždí. Je to pro ně jen spojka z bodu A do bodu B, ničím výjimečná. Možná v ní vidím i kousek sebe, kdo ví…
Z náprsní kapsy košile vytáhnu menší papírovou krabičku, lehce promáčklou na několika místech a s nápisem pocházejícím z ministerstva zdravotnictví. Opovrhujíc varováním se lehce usměji a jednu z cigaret si vložím mezi rty. Pak ji zapálím. Kouř se promíchává s šedou mlhou nečistot, až se ztratí úplně. Rozplyne se v nic. V absolutní nic.
Opírám se o parapet a očima opět přejíždím ulici. Na chodníku je mladá žena s kočárkem. Brečící dítě se dožaduje matčiny pozornosti. Ta je ale zaneprázdněna mobilem přitisknutým na své tváři. Po chvíli hovor ukončuje a bere dítě do náruče. To jako kouzlem přestává plakat, své malé ručičky spojí za matčiným krkem a očima mu problesknou jiskřičky štěstí. Jak směšně málo mu k tomu stačí… Potahuji další dávku cigaretového kouře, cítím, jak se mi dostává do plic a pak zase odchází ven. Pár metrů od ženy s kočárkem, přímo u staré trafiky stojí pár. Hádají se. Chvíli je poslouchám. Hádku přerušuje zvuk motorů, ale i tak usuzuji, že se hádají zbytečně. Proč spolu ti lidé jsou? Musí se jim na tom druhém něco líbit tak, že mají chuť s ním ztrácet čas. Ničí sami sebe, vím to až moc dobře… Je to jakoby stavěli před přílivem hrad z písku. Po vší té práci přijde vlna hádek, která všechno stáhne s sebou do moře. Zbytečná námaha. Vždyť po každém slunečném dni přijde nemilosrdná bouřka a i tam, kde slunce svítí pořád, je nakonec životu nepřejícné sucho. Jsou to hlupáci. Nebo jsem hlupák já?
Amálie Kořistková
