ZŠ Neplachovice Věřte, že i paní učitelky si vedly zápisník o škole v přírodě

Věřte, že i paní učitelky si vedly zápisník o škole v přírodě

Není škola jako škola. Dovolte, abychom parafrázovali klasika: „Škola! Co je škola?“ Lavice, zvonění, úkoly? Ne nezbytně. V týdnu od 9. do 13. května jsme se zúčastnili školy v přírodě, takže jsme se bez výše zmíněných atributů obešli. O výuku jsme však ochuzeni rozhodně nebyli. Jste zvědaví, jak to v takové netradiční škole chodí? Tak čtěte dál.

Den první

Útočištěm se nám i letos stalo středisko MAYA v Rožmitálu, obklopené nádhernými lesy a loukami. Možná očekáváte, že budou tyto řádky zmiňovat obavy dětí z neznámého. Jásot a výskání při příjezdu dokazují, že opak je pravdou. Provolávání jmen vedoucích, kteří děti provázejí celým pobytem, to pak definitivně stvrzuje. K radostnému příjezdu patří i tradiční slavnostní oběd – řízek. Vzhledem k tomu, že Jezevec (vedoucí všech vedoucích z loňského pobytu, pozn. red.) se nedostavil a Ježek (vedoucí všech vedoucích z nynějšího pobytu, pozn. red.) respektoval naše řízkové území, všichni se letos do sytosti najedli. Pak nezbývalo než se ubytovat, vybalit, povléct postele a hurá ven. Krásné počasí bylo součástí naší objednávky, korespondovalo tedy i s tématem celého pobytu – Doba ledová: Obleva. Děti se předháněly ve snaze ulovit mamuta, tygra, vačičáky. Usilovně lepily odlamující se kry a snažily se na nich udržet co nejvíce svých spolubojovníků. Takže si nezřídka lezly nejen po zádech, ale i po hlavách.

Den druhý

Škola v přírodě je sama o sobě plná nepřeberného množství zážitků. Je pochopitelné, že jeden by mohl snadno vytlačit z paměti druhý. Proto si naši žáci začali psát zápisník o svých úspěších i klopýtnutích. Je pravda, že už po prvním dnu některým papír nestačil. Protože bez výuky by škola v přírodě školou nebyla, vrhli jsme se na opakování vlastivědného učiva, konkrétně českých dějin. Následně jsme si za běhu prolouskali vyjmenovaná slova a při výuce angličtiny zopakovali slovní zásobu související s jarem. To vše mimo učebnu, formou hry na zlatohorských loukách. Odpolední program byl plně v rukou vedoucích jednotlivých soutěžních týmů. Žáci si např. vyzkoušeli, jaké to je sbalit v minimálním čase maximum imaginárních osobních věcí a zachránit se tak před velkou vodou.

Den třetí

Ve středu někteří z žáků díky své důmyslnosti vyzráli na budíček. Vstali s předstihem, dobře se oblékli, a tudíž rozcvičku zvládli levou zadní a v relativním pohodlí. Bude-li to tak pokračovat, může se příští rok stát, že je napadne vyhnat z postele taky paní učitelky. Obraťme tedy raději rychle list! Na tento den byl naplánován výlet do Zlatých Hor. V duchu podstaty pobytu v přírodě – po svých. Zde si děti nakoupily to nejdůležitější pro přežití. Cukrárna a hračkářství se následně musely vážně zamyslet nad množstvím svých skladových zásob. Část odpoledního programu naplánovaly paní učitelky. Připravily si pro žáky překvapení. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Proč ho žákům nedopřát? Svezli se úplně všichni, včetně ani ne dvouletého Filípka, nejmladšího a nejroztomilejšího účastníka zájezdu. Pak se žáci spolu se svými vedoucími přesunuli do lesa a na louku, aby zde pro svůj tým vybojovali další cenné body. Večer odborná porota (paní učitelky, pozn. red.) rozhodovala, který z tanců jednotlivých soutěžních družstev nejvíce odpovídá zadaným parametrům. Překvapení toho dne nebrala konce. Pro dobrovolníky byla připravena večerní stezka odvahy. Bylo třeba mít pro strach uděláno, vládnout odvahou a bojovým duchem, takže paní učitelky …….. ustrnuly na startovní čáře.

Den čtvrtý

Ve čtvrtek jsme se vrátili k pracovnímu rozvrhu. Po záznamu do deníku, jsme se věnovali přírodovědě. Seznamovali jsme se s ekosystémem louka. Podnětů kolem nás bylo víc než dost. A tak jsme si místo listování v učebnici natrhali jednotlivé luční trávy, byliny i plevele. Povídali si o tom, jací živočichové na louce žijí a k čemu je vlastně louka prospěšná. V matematice proti sobě stanula čtyřčlenná smíšená družstva, aby se poměřila v počtářských dovednostech. Odpolední program byl věnován soutěži, v níž mohli žáci popustit uzdu své kreativitě. Pohádku Doba ledová měli ztvárnit v lese pomocí přírodních materiálů. Celou expozici potom doplnit o průvodní slovo. Odborná porota (paní učitelky, poz. red.) byla bez nadsázky z nápaditosti žáků v příjemném šoku. Vybrat vítěze bylo téměř nemožné. Vše příjemné končí. Malí i velcí si tuto pravdu neradi připouštějí. My jsme se tyto myšlenky snažili zahnat diskotékou – veselou a náležitě hlučnou. Zabralo to jen na chvíli. Když došlo na vyhlašování vítězného družstva a následné loučení, dojetí se neubránil nikdo z nás – děti, vedoucí ani paní učitelky.

Den pátý

Sbalit, uklidit, odevzdat povlečení. Taková je náplň posledního dne většiny pobytů. Tento byl však přece jen v něčem odlišný. Provázelo jej krásné loučení, nekonečná objetí a opakování slibu, či snad přání, že se zde příští rok sejdeme zase. Proto bychom chtěli tyto řádky věnovat poděkování rodičům, že svým dětem umožnili prožít tento krásný týden. Dále paní ředitelce, že nad touto akcí převzala záštitu. A v neposlední řadě paním učitelkám, které děti doprovázely. Nesmíme a také nechceme zapomenout na všechny zaměstnance Střediska MAYA, kteří o nás nejen pečovali, ale také nás cílevědomě vedli k týmové práci a překonávání sebe sama.

Mg. Ludmila Volná, Mgr. Klára Střížová, Mgr. Michaela Špičáková

Výňatky ze zápisníků o škole v přírodě

Který zážitek na škole v přírodě byl pro naše žáky:

NEJTĚŽŠÍ?

Adélka: „Běhání s lístky a učení M, VL, ČJ, PŘ.“

Matěj: „Jít pěšky do města pět kilometrů tam a pět kilometrů zpátky.“

Pavla: „Hned ten první den. Běhání mezi vybuchlými gejzíry.“

Katka: „Vstávání v 7:00 hod. a běhání na rozcvičku v pyžamu.“

Klára: „Nejtěžší bylo zvládat věci, které mi vůbec nejdou, ale musela jsem.“

Rozálie: „Nejtěžší bylo napsat tento deník!!!!“

NEJHEZČÍ?

Kája: „Náš pokoj před obydlením.“