Není snad nikdo, komu by nebyla v dětství položena otázka: „Čímpak budeš, až vyrosteš?“. Naši žáci si v týdnu od 27. do 31. května vyzkoušeli, což by v případě vzdělávací instituce čekal málokdo, jaké to je být padouchem. Prožili totiž týden na škole v přírodě, která tematicky navazovala na pohádku Já padouch. Než dorazili do cíle své cesty, vedly jejich kroky nejprve do Zlatokopeckého muzea, kde se seznámili se způsobem těžby zlaté rudy ve zlatorudných mlýnech, vyzkoušeli si rýžování zlata a prohlédli si i hornickou osadu.  Kolem poledne dorazili do doupěte, v které se pro následující týden proměnilo Středisko Maya. Kulisy pro loupežné výpravy zastoupily lesy Zlatých Hor. Vybaleno měli žáci velmi rychle, takže se vrhli na průzkum okolí. Zjistili, že tajemných zákoutí je v okolí víc než dost, z čehož měli velkou radost. Vždyť každý správný padouch přece potřebuje místo k ukrytí lupu. Nelenili a pustili se do dobývání tajuplných míst a vzdálených kvót. Po úspěšné výpravě a s plnými žaludky se oddali zaslouženému spánku.
Po značně živém úterním budíčku a vydatné snídani si žáci zapsali první vzpomínky do svých deníků. Zbytek dopoledne pak věnovali výuce. Museli si přiznat, že počasí venkovním hrám nepřeje. Přesto si tím náladu zkazit nenechali. Běhali, závodili, smáli se. Klidně v gumácích a pláštěnce. Nově vzniklé soutěžní týmy proti sobě večer nastoupily ve vědomostní hře, během níž jejich členové zužitkovali své znalosti z matematiky, českého jazyka, prvouky, a dokonce i z pravidel slušného chování.
Následujícího dne žáky počasí vzalo na milost a umožnilo, aby dopolední výuka probíhala v přírodě. Odpoledne se ponořili do pokračování špionážního příběhu. Navzdory všem překážkám se jim podařilo získat pětimístný přístupový kód, na základě nějž se pokusili vloupat do trezoru. Tady však nastal zádrhel – trezor byl přísně hlídán. Kým? Paními učitelkami, které se role přísné ostrahy zhostily se ctí. Nebylo jim to však nic platné. Žáky tato skutečnost vůbec neodradila. Právě naopak. Kdy pomocí skvělého taktizování docílí toho, že paní učitelku obelstí a zcela regulérně jí zdrhnou?
Po dobře odvedené práci by měla přijít odměna. Proto se žáci ve čtvrtek vydali do městečka Zlaté Hory na pěší výlet, který byl ukázkou aktivního odpočinku. Přiznejme si, že po energetickém výdeji v předchozích dnech bylo namístě doplnit zásoby cukrů. Během odpoledního klidu se všechny týmy soustředily na finalizaci projektu, jehož realizace byla zahájena již v předešlém dni – výroba vesmírné rakety. Tento projekt pak jednotlivé týmy obhajovaly formou prezentace před odbornou porotou, která byla složena, no z koho jiného, z paních učitelek. Ty hodnotily také následující taneční sestavu, ve které se měli žáci domoci co největšího počtu bodů svou sehraností a nápaditostí. Předvečer odjezdu domů je každoročně věnován tanci neorganizovanému. I letos tedy došlo na s nadšením očekávanou diskotéku. Pokud byly předešlé večery prostoupené nahromaděným adrenalinem z prožitého dne, tak během toho čtvrtečního tomu bylo zcela jinak. Večer charakterizoval všudypřítomný smutek pramenící z vědomí, že to, nač jsme se těšili a co jsme si tak moc užívali, se už chýlí ke konci.
Jestli je možné o něčem říci, že funguje jako dobře namazaný stroj, pak je to škola v přírodě při pátečním balení a úklidu. Každý se zodpovědně zhostil své role, takže celá chata působila jako replika mraveniště. Loučení není nikdy snadné, ale druhákům a třeťákům ho jistě usnadnilo vědomí, že prožité dny, řečeno slovy dětí, byly SUPER.
A právě na tomto místě bychom chtěli poděkovat zaměstnancům Střediska Maya za obětavou péči a bohatý program. Dále nesmíme zapomenout na paní učitelku Ivanu Kořistkovou, paní učitelku Terezu Pethsovou, paní učitelku Ludmilu Volnou a paní vychovatelku Janu Lhotskou, které nešetřily laskavými slovy a nebály se při společných hrách jít s kůží na trh. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na paní ředitelku Ivanu Pavlíkovou, která nabídla podporu a poskytla pomoc při realizaci školy v přírodě.

Mgr. Ludmila Volná