Se dnem 30. dubna se pojí nejedna tradice či pověra. Ta, která se dochovala do dnešních dnů, je „pálení čarodějnic“. Většina dětí vůbec netušila, že se v dřívějších dobách upalovaly ženy, které se z určitých důvodů za čarodějnice považovaly a ne slaměné napodobeniny čarodějnic, jak je tomu dnes.  Děti se zájmem poslouchaly, co upalování předcházelo a podivovaly se nad krutostí dané doby. Povídali jsme si i o tom, že se noci před 1. májem říká také  Filipojakubská či Valpružina noc a vysvětlovali jsme si význam názvů. Společně jsme se však shodli na tom, že si raději ponecháme již do současnosti přenesenou tradici. Pomyslnou vatru vyrobila paní vychovatelka, děti pak ohniště z papučí a papírové čarodějnice a čarodějničky, které byly během reje kolem ohně upáleny J. Aby nám snad nevzplála družinová herna, vymyslely malé čarodějky kouzelné zaříkadlo pro uhašení ohně. Vojta s Frantou zase přišli na to, jak vyčarovat zlato. Recept na jeho výrobu zaznamenali do ručně vyrobené knihy kouzel. To proto, aby byl zachován i pro příští generace. Měli jsme v plánu i výrobu čarodějného lektvaru, ale protože nám počasí ten den nepřálo, dostali jsme se k jeho přípravě až 2. května. O to více jsme si to užili, což je patrné i z fotek. Kupříkladu situace, kdy se Elenka snažila bez popálení dostat do lektvaru kopřivu, byla opravdu úsměvná. Určitě jí k tomu pomohla i slova povzbuzení svých kamarádek: „A když se popálíš, tak to nevadí. Budeš aspoň zdravá“. Dětská fantazie je opravdu bezbřehá, čemuž odpovídalo i složení a názvy jednotlivých lektvarů.  Jejich ochutnávce by se však dobrovolně nepodvolil asi nikdo z nás. Ale pokud by Vámi přece jen cloumala neodolatelná chuť a zvědavost, stavte se. Některé z nich nám ještě zbyly.

Iveta Johnová