Součástí letošní olympiády z českého jazyka byl slohový úkol s názvem U nás na návsi. Slohový postup byl libovolný, žáci si mohli vybrat, jestli napíšou vypravování, popis návsi nebo výklad.

Někteří žáci odevzdali mimořádně zajímavé práce:

U nás na návsi

     Střed vesnice Neplachovice tvoří náves, která je jejím srdcem. Je možné zde přijít ze tří směrů. Jednu stranu návsi lemuje protékající Heraltický potok, jenž se následně vlévá do řeky Opavy. Dominantou návsi je lípa, jež zde byla vysazena roku 1928.
Vymezení veřejných prostor tvoří většinou rodinné domy, které na sebe váží podnikatelské provozovny, jako je hospůdka U Lípy, kde se v zimě pořádají pro milovníky tance a zábavy plesy. V létě slouží také jako místo k občerstvení a dodržení pitného režimu při konajícím se karmaši. Kolem lípy jsou rozprostřeny kolotoče, skákací hrad a stánky nabádající ke koupi perníkových srdcí, pendreků a dalších cukrovinek.
Nachází se zde také obecní úřad, v jehož čele stojí starostka, která v tomto úřadě působí již třetí volební období. Vedle obecního úřadu stojí kaplička, jež je otevřena veřejnosti jen při průvodu Božího těla, které se koná v měsíci červnu.
Jako součást naší návsi se dá považovat hasičská zbrojnice, která je působištěm pro dobrovolné hasiče. Sbor těchto hasičů je ikonou v požárním sportu, jelikož mají mnohaleté zkušenosti a spoustu úspěchů. Ve vedlejších dveřích se nachází sál, sloužící seniorům pro jejich pravidelné setkávání. Tento prostor je také hojně využíván k různým akcím a společenským příležitostem.
S přicházejícím podzimem přichází i soutěž s názvem Železný hasič. Závod probíhá na návsi, kde je připraveno zázemí jak pro soutěžící, tak posezení pro diváky.
Neplachovickou tradicí je každoročně pořádaný Silvestr na návsi, pořádaný Klubem rodičů při MŠ. Koná se vždy pod nádherným svítícím symbolem české státnosti – osvětlenou lípou. Atmosféru dotváří předčasný ohňostroj, aby si ho užily hlavně děti. Naše náves je místo k odpočinku a setkávání lidí napříč generacemi.

Tadeáš Dehner, VIII.A

U nás na návsi

     Každá správná vesnice by měla mít náves. Uprostřed naší vesnice je náves, ke které vedou tři cesty a můstek pro chodce přes potok. Na návsi se nachází budova obecního úřadu, hasičská zbrojnice, hospoda a několik obytných domů. Uprostřed návsi roste Lípa svobody a můj prapradědeček byl u toho, když ji sázeli. V létě, když je karmaš, na náves přijedou kolotoče (autodrom, labutě, loď, kolotoč pro děti, skákací hrad a střelnice), přijdou i lidé z okolních vesnic. Nejraději mám houpací loď a autodrom. Na návsi se také konají různé akce, třeba hasiči pořádají soutěž Železný hasič, začíná zde taky cesta Z pohádky do pohádky, kdy děti plní různé soutěže a vyhrávají sladkou odměnu.
Na návsi pod lípou se scházejí maminky s malými dětmi, které si tam mohou jezdit na koloběžkách a některé se tam učí jezdit na kole. Na začátku cesty, která vede na náves, je značka obytné zóny, a tak řidiči ví, že mají jet opatrně. Na návsi jsem se taky i já učil s babičkou jezdit na kole. A jednou, když jsem chtěl ukázat, jak už to dobře umím, jsem v zatáčce uklouzl na štěrku. Hodně jsem se odřel, ale naštěstí v hasičské zbrojnici byl taťka se strejdou a ti mě ošetřili. Utěšovali mě, že to nebude bolet, ale bolelo to strašně. Křičel jsem  jak tur a babičce jsem řekl, že už nikdy nebudu jezdit na kole a nechal jsem kolo ležet na cestě. Babička mě chytla za ruku a do druhé vzala kolo a šli jsme domů na nějakou dobrotku. To mi bylo pět let. Teď už mám kolo mnohem větší a pořád jezdím.
Dneska jsme se s kamarády domluvili, že se sejdeme pod lípou a půjdeme běhat. Poprvé jsem přišel jako první. Přečetl jsem si všechny plakáty na nástěnce, podíval jsem se na věž, kolik je hodin, a pořád nikdo nechodil. Tak jsem si sedl na lavičku pod lípou a vytáhl jsem si mobil. Řekl jsem si, že si zahraju nějakou bojovou hru, ale něco jsem špatně zmáčkl a najednou na mě vyskočily příšery, které vypadaly hrozně. Příšery měly hrůzostrašné tváře a  několik hlav, měly ozbrojený ocas, obrovské vytahovací drápy a bojovaly mezi sebou. Hra mě tak vtáhla do děje, že jsem slyšel jejich řev. Když už to bylo tak hrůzostrašné, že jsem si myslel, že to nevydržím, probral jsem se a zjistil jsem, že hasičské auto vyjíždí ze zbrojnice, bliká a houká. To jsem si oddechl.  V tom přiběhli kluci, ani se neomluvili, že jdou pozdě a já jsem jim taky neřekl, že jsem usnul. Dali jsme si reflexní pásky a vyběhli jsme z návsi do Grundů.

                                                                                                                      Jakub Čech VIII.B

U nás na návsi

     Nebojím se tvrdit, že všichni znají národní strom. Je to lípa. A všichni místní mi řeknou, že jedna taková stojí u nás na návsi. Ovšem jaké to je být lípou u nás na návsi, ví jenom ona sama.
Já, původní lípa, jsem byla zasazena přesně 28. října 1928 jako strom svobody. Hned první den se kolem mě sešlo hodně lidí, kteří na mou počest recitovali básně, zpívali a asi i přede mnou zahráli. Je málo stromů, jež by slyšely hymnu hned první den. Já měla to štěstí být vždy středem pozornosti. Měla jsem dost místa na svůj růst a lidé se rádi okolo mne scházeli. Ovšem život je nepředvídatelný a určitě mě tenkrát nenapadlo, čím si projdu.
Po okupaci naší obce jsem byla vykopána a z rozhodnutí německého vedení obce byl na mém místě vysazen dub. Mě přesunuli kousek stranou za vesnici. Tenkrát jsem se snažila myslet pozitivně, že všechno bude při starém, vždyť jsem ještě byla mladá. Bohužel to šlo rychle z kopce, jako bych se řítila na saních nezastavitelnou rychlostí. To byl teprve začátek toho chmurného období. Chyběly mi ty šťastné tvářičky a malí človíčci poskakující kolem mě. A co teprve ta vůně bábovky, kdykoli bylo otevřené okno. Byla jsem odstrčená a osamocená. Strom svobody už neslavil s ostatními. Nikdo nic neslavil, protože nebyl důvod. A tady můj příběh končí. Pokáceli mě.
Kde jeden příběh končí, tam jiný začíná. Roku 1945 byla na mém místě zasazena nová lípa, která stojí dodnes. Ta zažila víc dětského křiku, více výjezdů hasičů, více úsměvů, ale i o trochu víc pláče. Lidé ji mají rádi a slaví u ní všechno možné. Každý rok například zažívá zář novoročního ohňostroje. Je to něco vskutku dechberoucího. Tančící světýlka na noční obloze. Lidé, kteří téměř nedýchají. Myslím si, že nemůže být šťastnější. Sleduje všechno to dění okolo ní, jak děti rostou, jak se svět mění. Od toho jsem měla jenom kousek. Jenom ochutnávku. Jestli jí nezávidím? Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Ale já už nic nezměním. Chci jí pomoci, budu za ní stát, ochráním ji před mým koncem. Věřím, že zažije hezčí život než já. Už má na něj našlápnuto. Má toho ještě tolik před sebou. Jen jeden strom na světě slyší hučení Heraltického potoku z tak majestátního místa. Jen jeden strom vidí všechny úsměvy na návsi. Jen jeden strom svítí v zimě s takovým odhodláním. I když mne mrzí, že to nejsem já, jsem na tu naši krasavici pyšná.

           Andrea Chudybová, VIII.A